V předminulém vydání Fabka Magazínu jste se mohli dočíst o Sdružení Neratov, se kterým úzce spolupracuje také společnost ASSA ABLOY Rychnov. Život do obce Neratov začal s nesmírným úsilím vracet na začátku 90. let farář Josef Suchár, ze kterého je dnes již známá osobnost a představuje opravdové srdce Neratova. Málokdo ale ví, že v pozadí celého neratovského úspěchu stojí jeho bratranec a mozek Sdružení Antonín Nekvinda, který před deseti lety tuto neziskovou organizaci začal měnit na ziskovou.
Jaká byla vaše cesta do Neratova?
Do Neratova jezdím od roku 1992, kdy začal můj bratranec páter Josef Suchár společně s ostatními obnovovat toto poutní místo. Někdy jsem jako brigádník s něčím pomohl a sledoval jsem, jak si vedou. Při tom jsem pracoval v Bratislavě jako ředitel pobočky České Pojišťovny, kde jsem se často setkával s žádostmi o podporu neziskového sektoru. Všímal jsem si, že u těch žádostí se opakovaly stále stejné chyby – přicházely například v době, kdy bylo o ročním rozpočtu rozhodnuto a tu pomoc zkrátka nebylo možné poskytnout jen proto, že si o ni neuměli říct. Když jsem končil kariéru v korporátu, založil jsem makléřskou firmu, abych mohl zužitkovat nabyté zkušenosti. A do toho se před deseti lety, kdy odeznívala finanční krize, začal měnit způsob financování neziskového sektoru, odpadali někteří donátoři a Sdružení najednou nemělo na výplaty. Cítil jsem, že správný manažerský přístup a zavedení sociálního podnikání by mohlo Sdružení pomoci najít svoji cestu. Tak mě to sem tak nějak nasměrovalo a dnes tady určitě trávím většinu svého pracovního času, i když pravidelně ještě pořád cestuji mezi Bratislavou, Brnem, Prahou a Neratovem.
Kde jste začali se změnami?
Po přežití finanční krize jsme si řekli, že buď porosteme, nebo zajdeme. Že je potřeba najít další vhodnou práci, kterou budeme při různorodosti našich zaměstnanců schopni vykonávat. Členové Sdružení měli od začátku svého působení v Neratově za cíl obnovit poutní kostel a uživit se vlastní prací. Takže již fungovala jídelna, ubytování, prádelna, úklidové služby, zahradnictví, obchod, řemeslné práce. K nim jsme se rozhodli přidat jednoduché montážní práce, převzali a rozšířili hospodu, vybudovali minipivovar, zřídili základní speciální školu a stacionář. A dali jsme si za cíl, aby se každé naše pracoviště rozvíjelo a bylo schopno na sebe vydělat. Kromě Bartošovic jsme se rozšířili i do Žamberku a Králík.
Jak změny přijali zaměstnanci?
Někteří jsou tu skoro třicet let, srdcem všeho je Josef, který se nebojí fyzické práce a jde všem příkladem, je to pro něho přirozené. Ale každá změna je těžká. Když se třeba začalo mluvit o tom, že kostel potřebuje střechu, slýchali jsme, že sice dovnitř prší, ale bez střechy je to romantičtější. Když jsme přemýšleli o nové dílně v Žamberku, která by nám zvýšila obrat a pomohla by tamním lidem, kteří mají nějaké problémy, slýchali jsme, že by se všechno mělo vyrábět jen v Neratově. Tak jsme se do toho Žamberka jeli podívat všichni, všichni jsme ty krásné prostory bývalé knihovny viděli na vlastní oči a už to šlo. Je to hlavně o funkční komunikaci mezi lidmi. Korporace na to mají manuály, ale pak se posílají zbytečné e-maily na desítky lidí jen z alibismu. My máme volenou sedmičlennou správní radu, sedneme si, dáme si pivo a věci si vyříkáme. Je v tom i velká pružnost v rozhodování. Na nikoho se nemůžeme vymlouvat, ani na Prahu, ani na Brusel. A líbí se mi japonský způsob řízení firemní komunikace – minimum e-mailů, co se dohodne, to platí, všechno, co není jasné, se vyříká osobně.
Jak se Sdružení daří v dnešní komplikované době?
Vrací se nám v dobrém smyslu to, že jsme takto široce rozkročení. Poklesly nám některé významné činnosti, ale dokázali jsme je nahradit jinými. Neposkytujeme ubytování, ale začali jsme šít roušky a jednorázové obleky pro záchranáře, protože na to máme stroje a umíme šít. Hodně nám pomáhá pivovar, dnes už má hospodářský výsledek na nule, bez zátěže, za dva tři roky se o něj budeme moct opřít jako o jeden z nejvýznamnějších zdrojů příjmů. Máme velké auto, se kterým můžeme sami rozvážet zboží po celé republice. Ale musíme u toho pořád myslet ekonomicky. Že ho musíme vytěžovat, kdy kam pojede a co cestou ještě vezme, třeba potraviny pro naši kuchyň. Přitom si musíme hlídat kvalitu a efektivitu, nikdo nám nic neodpustí. Chováme se jako každá jiná firma, plánujeme, počítáme, kontrolujeme, zlepšujeme. A letos máme násobně vyšší návštěvnost kostela než v minulých letech, to nám snad do budoucna také pomůže.
Pracujete s lidmi, kteří mají různá omezení a mluvíte přitom o požadavcích na efektivitu. Jak se vám daří zůstat u původního poslání, že je pro ně práce především sociální pomocí?
Máme skvělé asistenty, kteří s nimi dokáží pracovat. Lidé s handicapem obecně hůře snášejí změny. Mají své rituály a zvyky a nedokážou se jich rychle vzdát. Také se pomaleji učí novým věcem. Navíc mají strach, když čtou každý den ta hrozivá čísla, že přijdou o práci nebo že se nakazí. Ale ti lidé to dokázali. Měníme výrobní programy a oni to akceptují, učí se a jsou rádi, že mohou pracovat.
Co vám osobně přináší Neratov?
Rád se uplatňuji tam, kde můžu opravdu pomoct. Pracoval jsem pro korporát, a když jsem tam končil, vše jsem předal a byl konec. Léta zbytečných nervů. Tady budujeme něco, co by mělo vydržet dlouho. Vybudovali jsme školu pro handicapované děti v Bartošovicích a tam, když vidíte, co ty děti a jejich rodiče zvládnou, nezdají se vám ty vaše problémy tak velké. Když vám autistický kluk půjčí svoji koloběžku, tak si říkám, že mi asi opravdu věří. Mám ještě další firmy, kde úspěch měříme čísly. Tady to tak nezměříte, je to jiný typ radosti i odpovědnosti. Tam přijdu v nejhorším případě o pozici a to přežiju. Tady je to mnohem osobnější.
Děkujeme za rozhovor.
Ptal se Martin Prorok