Myslivost učarovala Petru Šimerdovi už v dětství a provází ho celým životem. Původní loveckou vášeň dnes už vystřídal spíše obdiv nad přírodou. Na míře zodpovědnosti k myslivosti to však nic nemění.
Jak dlouho se myslivosti věnujete?
S myslivostí jsem začal v patnácti letech jako honec, což je podle zákona nejnižší věková hranice. V osmnácti letech mě kamarád „navrtal“ do zkoušek z myslivosti. Během kurzu jsem dostal povolávací rozkaz, tak jsem to měl trochu složitější. Ale zadařilo se, a nakonec jsem zkoušky úspěšně složil. Po vojně, když už jsem konečně mohl začít chodit s flintou, vyšel nový zákon a já si musel ještě navíc udělat zbrojní průkaz. Vloni mě chlapi zase přesvědčili, abych složil zkoušky na mysliveckou stráž, takže mě čekalo zase učení. Jako myslivecká stráž mám větší pravomoci než řadový myslivec. Mezi moje zodpovědnosti patří například tlumení zvěře škodící myslivosti nebo kontrola neoprávněných osob v revíru. Ale to spíš necháváme policistům.
Co Vás k tomu přivedlo?
K myslivosti mě to táhlo už odmalička. Za naší vesnicí byla bažantnice a jako malí kluci jsme se chodili koukat, jak myslivci při honu střílejí. Bavilo nás sbírat patrony. Měly takovou zvláštní vůni, která nás uchvacovala. Občas se stávalo, že postřelený bažant uletěl a nedohledal se. To pro nás byla velká výzva, vypátrat ho. Navíc oba moji dědové byli myslivci, tak jsem to podědil.
Co Vás na myslivosti baví?
S věkem se to mění. Nyní už víc příroda, les sám o sobě. Jít se provětrat, přijít na jiné myšlenky, je to relax. Když sedíte o půlnoci na pasece, nikde nikdo, ten úžasný klid. Anebo koukáte na východ měsíce nad Orlickými horami, to je zkrátka nádhera. Dřív mě bavilo chodit, říká se tomu šoulačka. Nebavilo mě jen tak sedět, chtěl jsem něco ulovit. Teď, čím jsem starší, jdu si raději sednout na posed nebo kazatelnu. Kolikrát ani flintu nemám s sebou nebo ji ani nenabiju.
Jak často chodíte do lesa?
Byly doby, kdy jsem byl v lese téměř každý den, ale teď už není čas. Jestli se dostanu jednou, maximálně dvakrát za týden. Letos třeba ještě nemám ani střeleného srnce. Na posed jsem se dostal jen párkrát a když už, tak se mi nezadařilo.
Může se lovit v noci?
Zákon povoluje lovit za tmy pouze hodinu před úsvitem a hodinu po západu slunce. Výjimkou jsou divočáci a lišky, které lze s přístroji na noční vidění lovit i za tmy. Dříve se dalo jít bez nočního vidění pouze za úplňku, ale člověk si stejně nikdy nemohl být jistý, zda to není plná bachyně nebo bachyně od selat, tak mnohdy radši ani nevystřelil. S nočním viděním je možné si lépe přečíst situaci a udělat dobrý odlov.
Nejsou někdy hodiny strávené na posedu dlouhé?
Když je na co koukat, chodí zvěř, tak hodiny utíkají samy. Když je prázdný revír, čas se vleče. Ale přeci jen z vyhřátého spacáku se do zimy člověku nechce. Tak radši ještě chvilku vydrží. A hlavně – jestli chce něco vidět, něco odlovit, musí být trpělivý. Posouvá se také čas, kdy je největší šance úspěšného lovu. Zvěř mění své chování. Dříve se nejlépe divočáci lovili mezi sedmou a desátou hodinou večer, kdy vycházeli z remízu. Nyní se to posunulo k půlnoci, mnohdy i později. I když se nemusí dohledávat, další hodinu se zvířeti stejně věnujete. Musí se vypsat protokol, připravit vzorky, zavést do chladničky. Člověk se dostane domů kolikrát až nad ránem.
Čím může být tato změna chování zvěře způsobená?
Zvěř je více stresovaná. Neustále jsou problémy s motorkáři nebo lidmi na čtyřkolkách, kteří v lese nemají co dělat. Také s covidem přišly komplikace, lidé začali chodit více do lesa. Zvěř se tak hodně zatahovala do porostů a vycházela až pozdě v noci.
Jaký máte největší zážitek z poslední doby?
Rád se jezdím koukat na jelení říji. Každý rok jsme s rodinou jezdili na Šumavu, kde mám už oblíbená místa. Letos jsem konečně přemluvil manželku, aby vyrazila na kazatelnu se mnou. Měla z toho obrovský zážitek. Když proti nám začali jeleni vycházet ze tmy, manželka se rozklepala a nevím, jestli zimou nebo strachy. Byla to neuvěřitelná podívaná. Mladý jelen začal tlačit laně od starého jelena. Pak si toho starý jelen všiml a nahnal je zpátky. Za čtvrt hodiny se to celé opakovalo.
Bál jste se někdy v lese?
Když jsem s myslivostí začínal, řádila vzteklina. Za tmy jsem si pak hodně svítil pod nohy a za sebe, jestli nejde něco „vzteklýho“. Jednou mě provázela divoká bachyně, to mi nebylo dobře na těle. Šel jsem v noci lesem a slyším nad horizontem lámání, že se ke mně něco blíží. Jdou divočáci, říkám si, to se na ně přichystám. Když už jsem slyšel, že jsou blízko, posvítil jsem si a zjistil jsem, že na dvacet kroků ode mě je bachyně se selaty. Divoká prasata mají dobrý čich, ale špatně vidí, nevěděla proto, na jakou vzdálenost jsem od ní. Pomalu jsem tedy šel od nich, potichu si povídal, a když jsem vyšel z lesa, nohy se mi tedy pořádně klepaly. Ale ve městě je více důvodů, proč se bát.
Jak se pozná správný myslivec?
Musí být určitě dobře ustrojený. Nemůže chodit do lesa v montérkách s flintou. To je nemyslivecké. Takže musí být vhodně ustrojen, aby reprezentoval myslivost. Musí znát zákony o myslivosti, co se nesmí, může, musí být opatrný. Musí mít dobře promyšlený každý výstřel. Rybář hodí rybu zpět do vody, ale kulku už nezastavíte a nevrátíte.
Na závěr se musím zeptat, se šípkovou nebo se zelím?
Se šípkovou!
Děkuji za rozhovor.
Jana Hejdová